Z cizího štětce XV.

Univerzita života

Dnes jsem si v samoobsluze opět vybral nejkratší frontu.
Dnes jsem byl v samoobsluze svědkem zázraku, kterému se říká životní jistota.
Dnes jsem v smoobsluze, neudržel víc než masku upřímného úsměvu.
Dnes jsem v samoobsluze prohrál bitvu, která o válce neříká "skoro" nic.
Dnes jsem v samoobsluze neměl rád lidi, jako by oni za mě mohli.
Dnes jsem v samoobsluze strávil kus života, nesmířený.
Dnes jsem v samoobsluze opět vybral nekratší frontu.
Dnes jsem v samoobsluze opět tahal za kratší konec.
Dnes jsem v samoobsluze překročil hranici, za níž už je filosofická hluchota.
Dnes jsem v samoobsluze stál a tupě doutnal hněvem.
Dnes jsem v samoobsluze opět vybral nejkratší frontu.
Dnes jsem v samoobsluze v nejkratší frontě opět strávil nejvíce drahocenného času.
Dnes jsem mimo samoobsluhu otrávil zbytek času, který jsem nestál v nejkratší frontě.
Dnes jsem prohrál bitvu, která válku nerozhoduje, ale říká cosi o její povaze.

Chtěl bych založit univerzitu života a být jejím prvním žákem, jen tak trochu na zkoušku. V půjčovně času si vzít jeden život volno a obouchat ho o vnější skutečnost, ochodit ho, omlít, zakaňkat... aby ten skutečný život měl směr, aby ho nezdržovaly chyby, které tváří v tvář skutečnosti už přecijen nelze nenazývat zbytečnými.

Z cizího štětce XIV.

Z cizí hlavy

To, že postavíte chrám neznamená, že věříte v bohy, ale že věříte v architekturu.

Z povinné četby III.

Pád Tróje

Z hořící Tróje jsme odnášeli
ty své hadříčky,
zuby ve skleničce
a tetovaného dědečka.

Kousek dál už zase hnízdily
prastaré křepelky
a stříbrné štiky se třely
na klidném nebi.

Nějaký voják
kopím přibitý k zemi
nám trochu mával.
Mlčel pelyněk
a mlčel zemědým.

Jako doma, řekl dědeček.

Bečení beránků
nám sklenulo
střechu nad hlavou.
Zem ronila manu.
Už od prahor
se vlastně nic nestalo.

A jako nehýtek
do masa zarostlý
pořád byla s námi
naše pravda.

Spali jsme v objetí,
hadříčky kolem,
zuby ve skleničce.
Jako doma, řekl dědeček.

Vlastně se nic nestalo.
Jen jsme pochopili,
že Trója
asi
skutečně
padla.

Z českých luhů a hájů I.

Z povinné četby II.

Tvůj krok,
tak famózní,
že už zdálky na hřbitově
šelestí věnce, jak se obracejí
pohřební stuhy dolů s nápisy:
věčný klid a odpočinutí –
se teprv rodil někde v kraji pánví,
v kraji zívajících šelem.

Pod mým jen uschlé listí
samo promlouvá:
co platno člověku,
že srdce chrání pevný hrudní koš?
Praskají žebra v chrupu nádherném
a dobře jde to maso od kosti,
promlouvá samo listí suchoučké
z posledních sil svých žilek,
a pak se rozpadá,
a pak už nemá čím jen šustěti,
a pak už slyšet leda strašný krok:
krok dějin neštěstí
a všeho zašlapávání
od larev, hlemýžďů po malé mořské kraby,
bezmocné jako já.

Z chalupy III.

Tak jsem tady

Tak jsem tady (už měsíc a půl) a původní úmysl založit zde cosi jako "Deník navrátivšího se Čecha" utonul v uvítacích pivech. Jsem tady a rychle jsem přivykl chladu našeho počasí i našich chodců. Přivezl jsem si žraločí zub. Víte, že žralok jich za život vycení až třicet tisíc? Přivezl jsem si tedy 1/30000 žraločího sebevědomí. Nosím tu v sobě svou malou Austrálii, jako jsem v té velké nosil naši malou Českou republiku. Vrátil jsem se do prázdného místa, jehož tvar však trochu zapomněl na svého majitele. Oblečení je mi velké, města malá.

A tak se na tomto blogu vrátí všecko do normálu, konec dobrodružství. Snad jen, že v uprášených historkách z Prahy se občas zaleskne Jižní kříž, že zaslechnete vzdorná didgeridoo a že na sebe a nás zůstanu koukat tak trochu zvenčí.

Z cizího štětce IX.

Klokaní deník L.

Praha je vesnice, řekl jsem si když jsem viděl Sydney. Sydney je vesnice, byli jste někdy v Soulu? Soul jsou 3 Sydney navršená na sebe a zahuštěná. Doprava je vpravdě neuvěřitelná. To, co jsem považoval za schéma belgické železniční sítě, se vztahovalo ke zdejšímu metru.

Dálnice, silnice a železnice smotané do sebe připomínají korejské písmo. Polovina názvů na budovách však svítí latinkou. Svítí tu ostatně úplně všechno, neboť Korejci milují neony, světýlka a cokoli, co bliká. Centrum je složené z mrakodrapů, skoromrakodrapů i nepoměrně nižších smogodrapů. Najezdili jsme po městě asi 100 kilometrů autem a stále se objevovaly nové a nové budovy a hihgwaye. Jediné, co je na zdejším provozu uklidňující je, že mají volanty na správné straně. Jinak řidiči ani chodci na doporučení semaforů příliš nedají a všecko se to tak nějak míchá dohromady. V provozu si ostatně můžete dělat co chcete, pokud to děláte plynule. Když moje kamarádka Jaul míjela na červenou policejní hlídku, držíc přitom v levé ruce mobilní telefon, zatajil jsem dech.

Ve městě byla odporná zima, ale tepalo to tam životem. Korejci jsou společenští a rádi pijí až do rána. Věřím, že Jaul Českou republiku ocení. Lidé jsou téměř bez výjimky milí, uctiví a pohostinní, skoro jsem se za nás styděl. Narazili jsme na sehrané duo stánkařů, kteří vyráběli místní specialitu. Z pevného kusu medu postupně vytvoří jakousi koudel, do které pak hůlkami zabalují náplň z padesáti druhů ořechů. Zvládají u toho konverzovat, dělat něco jako Tv show a komentovat okolní provoz.

Ze světa L.

Klokani denik IL.

Hromadna doprava funguje ve 4 rano az neuveritelne spolehlive. Cely svuj svet jsem zapakoval do nekolika zavazadel a ted jsem doma vsude, kde jsou moje kufry. Na tricku mam napis bushman, ale v busi bych s touhle vybavou chcipl uz zitra po poledni.

Chtel jsem napsat ze nemam rad letiste, ale asi to neni pravda. Vlastne me okouzluji a desi zaroven. Je to trochu jako v kostele, kde je to casto krasne i presto, ze se tam spousta veci nesmi a architekti se vas snazi tak trochu zastrasit. Co se tyce spojeni s nebem, tezko srovnavat.

Je to cele divne. Pred chvili jsem sedel na posteli, popijel caj a cetl zpravy jako kazdy vecer a citil se doma. Jen o par minut pozdeji dvere cvakly "bye" a zacaly se tvarit nepristupne. Jsem cizinec. Nemam klice v prave kapse. Nemam dokonce vubec zadne klice, a to me vzdycky desilo.

A venku prsi na okna dopravnich prostredku, jak to na konci sentimentalnich pribehu ma byt.

Ze světa IL.

Klokaní deník XLVIII.

Kulturní život Sydney je rozmanitý. Mají na to počasí, peníze a dost obyvatel. Ale asi to nebude jenom v tom. Včera jsem zavítal do centra na Mardi Gras, čtrnáctidenní gay and lesbian festival. Součástí toho celého blbnutí je totiž karneval s průvodem. Funguje to asi tak, že se seřadí desetitisícový průvod lidí a alegorických vozů a projedou jednu ulici, po jejíchž stranách stojí zhruba 300 000 lidí, kteří se na to přijdou kouknout. Stojí namačkáni vněkolika řadách, někteří na špičkách, někteří na bednách od piva třeba i 6 hodin předem, neboť, kdo dřív přijde, získá rozhodující výhodu výhledu.

Je to monstr akce, plná bubnů, píšťalek, konfet, flitrů a frkaček. Přehlídka velkolepých kostýmů i poměrně minimalistických konfekcí. Celá ta blištivá paráda je asi lépe vidět v televizi, než na místě. Přesto, dojem zprostředkovaný kamerou se od místa samého podstatně liší. Čekal jsem dekadentní, obscénní show plnou exhibicionismu a to jsem tedy minul.

Publikum je dokonalý mix národností, barev, pohlaví, orientací i věkových skupin. Šikmoocí fotografové, babičky, slečny, které své partnery neustále drží za ruku, celé rodiny, matky s kočárky, spoře odění kluci, holky (a všechno mezi tím). Lidé v kravatách, podpadcích, neoprénech, parukách, ve smokingách, plavkách... plynou a baví se. Vesele se druží s neznámými lidmi, mávají duhovými vlajkami. Tancují na čemkoli vyvýšeném, vlní se do rytmu projíždějících hudeb, mávají a smějí se.

Samotný průvod zahrnuje všechny místní komunity, záchranáře, policii, hasiče, zdravotní sestry, šachisty, turisty, orchestry, mezinárodní organizace, dopravní podniky... Zdraví diváky, tancují, performují drobná individuální čísla, dělají si legraci ze sebe i ze všeho, co jim přijde na mysl. Nikdy předtím jsem nezažil tak silnou atmosféru svobody, očekávání a s odpuštěním úplně stupidní uvolněné zábavy.

Happy Mardi Gras

Ze světa XLVIII.

Klokaní deník XLVII.

Nejsem sice zpátečník a reakcionář, ale občas mě pokrok, který lidstvo učinilo přivádí v úžas. Austrálie jakožto země s velmi vysokou životní úrovní už často neví co by. Potřebuje zaměstnat spoustu lidí, kteří, kdyby je nechali něco vyrábět, by vyrobili krizi z nadvýroby.

Na jedné straně tu zvyšují efektivitu práce tím, že člověk, který se tu stará o dva malé chodníčky má k disposici benzínový fukar, kterým každé ráno vzbudí oba domy. Nasmrdí nám do kuchyně benzínové splodiny a pak si jde asi zase lehnout. Nikoho prostě nenapadlo, že na ty dva upadlé květy a jednoho rozšlápnutého kokrouče by mu mohlo stačit s odpuštěním koště.

Na straně druhé se taková efektivita práce projevuje vysokou specializací, což dává vzniknout profesím, o nichž my, zaostalí východoevropané, nemáme ještě ani potuchy. Jedna z těch profesí je výkonný manažer dopravního prostoru (to je můj tip, jak se ta funkce může jmenovat). Jinými slovy je to chlap (zajímavé je, že jsem v obdobné pozici nikdy neviděl ženu, že by diskriminace?), který drží v ruce dopravní značku SLOW, která se horizontálním otočením v libovolném směru dá přeměnit na značku STOP. Je to práce velmi vážná, VMDP se nikdy nesmějí. Viděl jsem jich za svůj pobyt tady spoustu, ale nikdy jsem je neviděl otočit na "STOP". Postojí a pak popojdou o pár metrů dál, zabraní do výkonu svého zaměstnání. Nepochybujte, že na to, abyste se mohli stát VMDP, potřebujete čtyři až pět různých školení a vybavení za $ 400.

Ze světa XLVII.

Klokaní deník XLVI.

Zdá se, že klokaní deníky se počínají vyskytovat s frekvencí, která slovo deník činí poněkud směšným. Důvodů je proto hned... dva. V první řadě se poslední dobou hodně soustředím na svá studia a potom zde zvolna upadám do sterotypu (což s tyrkysovým mořem a klokaními špízy není kdovíjak hanlivé slovo).

Předevčírem jsem se oblékal, že vyrazím do školy, když jsem na chodbě našeho činžáku zaslechl vysavač a následně energické zabušení na dveře. Za nimi stál Číňan s respirační rouškou přes placatý obličej. Bodal ukazovákem k zemi a do hluku vysavače volal: "Co to je?" Sklopil jsem oči ke koberci a zjistil jsem, že se po něm promenáduje dobrá padesátka asi centimetrových masných červů. "To jsou červi," pravil jsem, jsa zkušeným rybářem (asiaté mají neuvěřitelnou zálibu ptát se na věci, které jsou zjevné už od pohledu). "A co tu dělají?", nenechal se odbýt Li-Pův pravnuk a kouknul na mě, jako bych snad po nocích kladl vajíčka. "Moji nejsou," pravil jsem přesvědčeně, připraven se přít. Číňan se však hlasně zasmál (podroušený úsměv tak dostal zcela jiný význam), vcucnul červy a šli jsme každý po svém. Copak v tom vysavači asi teď dělají.

Ze světa XLVI.