potmě

Z cizího štětce XV.

2011-01-24T19:53:00.002+01:00

Univerzita života

2011-01-24T19:35:00.003+01:00

Dnes jsem si v samoobsluze opět vybral nejkratší frontu.
Dnes jsem byl v samoobsluze svědkem zázraku, kterému se říká životní jistota.
Dnes jsem v smoobsluze, neudržel víc než masku upřímného úsměvu.
Dnes jsem v samoobsluze prohrál bitvu, která o válce neříká "skoro" nic.
Dnes jsem v samoobsluze neměl rád lidi, jako by oni za mě mohli.
Dnes jsem v samoobsluze strávil kus života, nesmířený.
Dnes jsem v samoobsluze opět vybral nekratší frontu.
Dnes jsem v samoobsluze opět tahal za kratší konec.
Dnes jsem v samoobsluze překročil hranici, za níž už je filosofická hluchota.
Dnes jsem v samoobsluze stál a tupě doutnal hněvem.
Dnes jsem v samoobsluze opět vybral nejkratší frontu.
Dnes jsem v samoobsluze v nejkratší frontě opět strávil nejvíce drahocenného času.
Dnes jsem mimo samoobsluhu otrávil zbytek času, který jsem nestál v nejkratší frontě.
Dnes jsem prohrál bitvu, která válku nerozhoduje, ale říká cosi o její povaze.

Chtěl bych založit univerzitu života a být jejím prvním žákem, jen tak trochu na zkoušku. V půjčovně času si vzít jeden život volno a obouchat ho o vnější skutečnost, ochodit ho, omlít, zakaňkat... aby ten skutečný život měl směr, aby ho nezdržovaly chyby, které tváří v tvář skutečnosti už přecijen nelze nenazývat zbytečnými.

Z cizího štětce XIV.

2011-01-23T18:12:00.002+01:00

Z cizí hlavy

2011-01-07T22:03:00.001+01:00

To, že postavíte chrám neznamená, že věříte v bohy, ale že věříte v architekturu.

Z povinné četby III.

2010-10-05T19:11:00.002+02:00

Pád Tróje

Z hořící Tróje jsme odnášeli
ty své hadříčky,
zuby ve skleničce
a tetovaného dědečka.

Kousek dál už zase hnízdily
prastaré křepelky
a stříbrné štiky se třely
na klidném nebi.

Nějaký voják
kopím přibitý k zemi
nám trochu mával.
Mlčel pelyněk
a mlčel zemědým.

Jako doma, řekl dědeček.

Bečení beránků
nám sklenulo
střechu nad hlavou.
Zem ronila manu.
Už od prahor
se vlastně nic nestalo.

A jako nehýtek
do masa zarostlý
pořád byla s námi
naše pravda.

Spali jsme v objetí,
hadříčky kolem,
zuby ve skleničce.
Jako doma, řekl dědeček.

Vlastně se nic nestalo.
Jen jsme pochopili,
že Trója
asi
skutečně
padla.

Z českých luhů a hájů I.

2010-05-20T12:55:00.002+02:00

Z povinné četby II.

2010-05-18T23:17:00.002+02:00

Tvůj krok,
tak famózní,
že už zdálky na hřbitově
šelestí věnce, jak se obracejí
pohřební stuhy dolů s nápisy:
věčný klid a odpočinutí –
se teprv rodil někde v kraji pánví,
v kraji zívajících šelem.

Pod mým jen uschlé listí
samo promlouvá:
co platno člověku,
že srdce chrání pevný hrudní koš?
Praskají žebra v chrupu nádherném
a dobře jde to maso od kosti,
promlouvá samo listí suchoučké
z posledních sil svých žilek,
a pak se rozpadá,
a pak už nemá čím jen šustěti,
a pak už slyšet leda strašný krok:
krok dějin neštěstí
a všeho zašlapávání
od larev, hlemýžďů po malé mořské kraby,
bezmocné jako já.

Z chalupy III.

2010-05-18T15:12:00.004+02:00

Tak jsem tady

2010-05-18T14:54:00.002+02:00

Tak jsem tady (už měsíc a půl) a původní úmysl založit zde cosi jako "Deník navrátivšího se Čecha" utonul v uvítacích pivech. Jsem tady a rychle jsem přivykl chladu našeho počasí i našich chodců. Přivezl jsem si žraločí zub. Víte, že žralok jich za život vycení až třicet tisíc? Přivezl jsem si tedy 1/30000 žraločího sebevědomí. Nosím tu v sobě svou malou Austrálii, jako jsem v té velké nosil naši malou Českou republiku. Vrátil jsem se do prázdného místa, jehož tvar však trochu zapomněl na svého majitele. Oblečení je mi velké, města malá.

A tak se na tomto blogu vrátí všecko do normálu, konec dobrodružství. Snad jen, že v uprášených historkách z Prahy se občas zaleskne Jižní kříž, že zaslechnete vzdorná didgeridoo a že na sebe a nás zůstanu koukat tak trochu zvenčí.

Z cizího štětce IX.

2010-05-18T14:52:00.001+02:00

Klokaní deník L.

2010-04-08T05:35:00.003+02:00

Praha je vesnice, řekl jsem si když jsem viděl Sydney. Sydney je vesnice, byli jste někdy v Soulu? Soul jsou 3 Sydney navršená na sebe a zahuštěná. Doprava je vpravdě neuvěřitelná. To, co jsem považoval za schéma belgické železniční sítě, se vztahovalo ke zdejšímu metru.

Dálnice, silnice a železnice smotané do sebe připomínají korejské písmo. Polovina názvů na budovách však svítí latinkou. Svítí tu ostatně úplně všechno, neboť Korejci milují neony, světýlka a cokoli, co bliká. Centrum je složené z mrakodrapů, skoromrakodrapů i nepoměrně nižších smogodrapů. Najezdili jsme po městě asi 100 kilometrů autem a stále se objevovaly nové a nové budovy a hihgwaye. Jediné, co je na zdejším provozu uklidňující je, že mají volanty na správné straně. Jinak řidiči ani chodci na doporučení semaforů příliš nedají a všecko se to tak nějak míchá dohromady. V provozu si ostatně můžete dělat co chcete, pokud to děláte plynule. Když moje kamarádka Jaul míjela na červenou policejní hlídku, držíc přitom v levé ruce mobilní telefon, zatajil jsem dech.

Ve městě byla odporná zima, ale tepalo to tam životem. Korejci jsou společenští a rádi pijí až do rána. Věřím, že Jaul Českou republiku ocení. Lidé jsou téměř bez výjimky milí, uctiví a pohostinní, skoro jsem se za nás styděl. Narazili jsme na sehrané duo stánkařů, kteří vyráběli místní specialitu. Z pevného kusu medu postupně vytvoří jakousi koudel, do které pak hůlkami zabalují náplň z padesáti druhů ořechů. Zvládají u toho konverzovat, dělat něco jako Tv show a komentovat okolní provoz.

Ze světa L.

2010-04-08T05:26:00.001+02:00

Klokani denik IL.

2010-04-06T21:58:00.002+02:00

Hromadna doprava funguje ve 4 rano az neuveritelne spolehlive. Cely svuj svet jsem zapakoval do nekolika zavazadel a ted jsem doma vsude, kde jsou moje kufry. Na tricku mam napis bushman, ale v busi bych s touhle vybavou chcipl uz zitra po poledni.

Chtel jsem napsat ze nemam rad letiste, ale asi to neni pravda. Vlastne me okouzluji a desi zaroven. Je to trochu jako v kostele, kde je to casto krasne i presto, ze se tam spousta veci nesmi a architekti se vas snazi tak trochu zastrasit. Co se tyce spojeni s nebem, tezko srovnavat.

Je to cele divne. Pred chvili jsem sedel na posteli, popijel caj a cetl zpravy jako kazdy vecer a citil se doma. Jen o par minut pozdeji dvere cvakly "bye" a zacaly se tvarit nepristupne. Jsem cizinec. Nemam klice v prave kapse. Nemam dokonce vubec zadne klice, a to me vzdycky desilo.

A venku prsi na okna dopravnich prostredku, jak to na konci sentimentalnich pribehu ma byt.

Ze světa IL.

2010-02-28T14:39:00.002+01:00

Klokaní deník XLVIII.

2010-02-28T13:50:00.002+01:00

Kulturní život Sydney je rozmanitý. Mají na to počasí, peníze a dost obyvatel. Ale asi to nebude jenom v tom. Včera jsem zavítal do centra na Mardi Gras, čtrnáctidenní gay and lesbian festival. Součástí toho celého blbnutí je totiž karneval s průvodem. Funguje to asi tak, že se seřadí desetitisícový průvod lidí a alegorických vozů a projedou jednu ulici, po jejíchž stranách stojí zhruba 300 000 lidí, kteří se na to přijdou kouknout. Stojí namačkáni vněkolika řadách, někteří na špičkách, někteří na bednách od piva třeba i 6 hodin předem, neboť, kdo dřív přijde, získá rozhodující výhodu výhledu.

Je to monstr akce, plná bubnů, píšťalek, konfet, flitrů a frkaček. Přehlídka velkolepých kostýmů i poměrně minimalistických konfekcí. Celá ta blištivá paráda je asi lépe vidět v televizi, než na místě. Přesto, dojem zprostředkovaný kamerou se od místa samého podstatně liší. Čekal jsem dekadentní, obscénní show plnou exhibicionismu a to jsem tedy minul.

Publikum je dokonalý mix národností, barev, pohlaví, orientací i věkových skupin. Šikmoocí fotografové, babičky, slečny, které své partnery neustále drží za ruku, celé rodiny, matky s kočárky, spoře odění kluci, holky (a všechno mezi tím). Lidé v kravatách, podpadcích, neoprénech, parukách, ve smokingách, plavkách... plynou a baví se. Vesele se druží s neznámými lidmi, mávají duhovými vlajkami. Tancují na čemkoli vyvýšeném, vlní se do rytmu projíždějících hudeb, mávají a smějí se.

Samotný průvod zahrnuje všechny místní komunity, záchranáře, policii, hasiče, zdravotní sestry, šachisty, turisty, orchestry, mezinárodní organizace, dopravní podniky... Zdraví diváky, tancují, performují drobná individuální čísla, dělají si legraci ze sebe i ze všeho, co jim přijde na mysl. Nikdy předtím jsem nezažil tak silnou atmosféru svobody, očekávání a s odpuštěním úplně stupidní uvolněné zábavy.

Happy Mardi Gras

Ze světa XLVIII.

2010-02-20T11:47:00.000+01:00

Klokaní deník XLVII.

2010-02-20T11:21:00.003+01:00

Nejsem sice zpátečník a reakcionář, ale občas mě pokrok, který lidstvo učinilo přivádí v úžas. Austrálie jakožto země s velmi vysokou životní úrovní už často neví co by. Potřebuje zaměstnat spoustu lidí, kteří, kdyby je nechali něco vyrábět, by vyrobili krizi z nadvýroby.

Na jedné straně tu zvyšují efektivitu práce tím, že člověk, který se tu stará o dva malé chodníčky má k disposici benzínový fukar, kterým každé ráno vzbudí oba domy. Nasmrdí nám do kuchyně benzínové splodiny a pak si jde asi zase lehnout. Nikoho prostě nenapadlo, že na ty dva upadlé květy a jednoho rozšlápnutého kokrouče by mu mohlo stačit s odpuštěním koště.

Na straně druhé se taková efektivita práce projevuje vysokou specializací, což dává vzniknout profesím, o nichž my, zaostalí východoevropané, nemáme ještě ani potuchy. Jedna z těch profesí je výkonný manažer dopravního prostoru (to je můj tip, jak se ta funkce může jmenovat). Jinými slovy je to chlap (zajímavé je, že jsem v obdobné pozici nikdy neviděl ženu, že by diskriminace?), který drží v ruce dopravní značku SLOW, která se horizontálním otočením v libovolném směru dá přeměnit na značku STOP. Je to práce velmi vážná, VMDP se nikdy nesmějí. Viděl jsem jich za svůj pobyt tady spoustu, ale nikdy jsem je neviděl otočit na "STOP". Postojí a pak popojdou o pár metrů dál, zabraní do výkonu svého zaměstnání. Nepochybujte, že na to, abyste se mohli stát VMDP, potřebujete čtyři až pět různých školení a vybavení za $ 400.

Ze světa XLVII.

2010-02-20T11:20:00.002+01:00

Klokaní deník XLVI.

2010-02-20T10:54:00.003+01:00

Zdá se, že klokaní deníky se počínají vyskytovat s frekvencí, která slovo deník činí poněkud směšným. Důvodů je proto hned... dva. V první řadě se poslední dobou hodně soustředím na svá studia a potom zde zvolna upadám do sterotypu (což s tyrkysovým mořem a klokaními špízy není kdovíjak hanlivé slovo).

Předevčírem jsem se oblékal, že vyrazím do školy, když jsem na chodbě našeho činžáku zaslechl vysavač a následně energické zabušení na dveře. Za nimi stál Číňan s respirační rouškou přes placatý obličej. Bodal ukazovákem k zemi a do hluku vysavače volal: "Co to je?" Sklopil jsem oči ke koberci a zjistil jsem, že se po něm promenáduje dobrá padesátka asi centimetrových masných červů. "To jsou červi," pravil jsem, jsa zkušeným rybářem (asiaté mají neuvěřitelnou zálibu ptát se na věci, které jsou zjevné už od pohledu). "A co tu dělají?", nenechal se odbýt Li-Pův pravnuk a kouknul na mě, jako bych snad po nocích kladl vajíčka. "Moji nejsou," pravil jsem přesvědčeně, připraven se přít. Číňan se však hlasně zasmál (podroušený úsměv tak dostal zcela jiný význam), vcucnul červy a šli jsme každý po svém. Copak v tom vysavači asi teď dělají.

Ze světa XLVI.

2010-02-11T12:36:00.002+01:00

Klokaní deník XLV.

2010-02-11T11:41:00.002+01:00

Dobrá, slavnostně teda oznamuju, že už jsem tady viděl koalu, klokana i žraloka a tím pádem mám splněno. Musím se ovšem přiznat, že koalu jsem viděl pouze v ZOO. Tak a teď děti, romantičky a Korejci spát, protože to, co se bude psát teď, je pravda a ta, jak víme, nikdy není určena každému.

"Chtěla bych si pochovat koalu", říkají často západní turistky a vlhnou jim zraky, načež vezmou manžela či přítele za paži tak jemně, až ho bodne u peněženky. "Jezusky ta je ale loztomilá", žvatlají pak nepříčetně a manžel má na výsledné fotce mírný úsměv, neboť má na zbytek dne pokoj a vnitřně už dávno sedí v klimatizované restauraci. Korejky jsou úplně stejné, zato Korejci jsou jiní. Trpí naprosto shodnou obsesí jako západoevropanky. Kdykoli před nimi řeknete něco o koalách, nebo jen trochu odbydete výslovnost u slova Coca-Cola, okamžitě vás přeruší zvoláním: "Už sis pochoval koalu?" Ten výraz životního zklamání, který se jim rozhostí v očích (které se jim na heslo koala rozšíří téměř do evropských rozměrů) snad stojí i za trochu té lži.

Přátelé, aby bylo jasno, koala je šedá, znuděná koule chlupů se srandovním frňákem, přišitá drápy na eukalyptus. Snad žádné jiné zvíře, které jsem kdy viděl se netváří tak mrzutě a otráveně. Má nablblá prasečí očička žižkovských štamgastů a jako výraz vrcholné aktivity jednou za půl hodiny znuděně pootočí hlavou.

Celé to šílení kolem koal mi tudíž připadá naprosto pomatené (s drobnou vyjímkou jedné italské turistky, jejíž zaujetí pro chlupaté, přežrané a mrzuté tvory bylo s ohledem na jejího opodálstojícího manžela do jisté míry pochopitelné).

Ze světa XLIV.

2010-02-11T11:39:00.002+01:00

Klokaní deník XLIV.

2010-01-27T07:24:00.003+01:00

Postupem času jsem uvykl na britskoaustralskou snídani v podobě toastu s marmeládou. Kromě marmelád zcela standardních jako je jahodová, malinová či ostružinová jsem už prošel přes pomerančovou, citronovou, grepovou a limetkovou. Když bylo ve slevě limetkové máslo, rozhodl jsem se být extravagantní. Bylo jedlé. Některé marmelády jsou lepší, některé horší, ale kombinace maracuya s broskvemi mě donutila těšit se na ráno.

Při naší (míněni Dibla a já) výpravě do Upper Hunter Valley jsme narazili na něco vyjímečného. Dibla narazila. (Nechci být žárlivý, ale vždycky když odejde nakupovat a přinese 5 rohlíků a 3 vizitky říkám si, kde dělám chybu.) Objevila nenápadný do térénu zadlabaný krámek s marmeládami. Za pultem plným lákavých pochutin kvetl štěstím kulatý modrooký kuchař. Jsem si zcela jist, že má předky na Hané. Láskyplně hovořil o marmeládách, o tom, z čeho všeho se dělají a na co se která hodí a tu a tam sáhnul kamsi lžičkou řka: "Tohle prostě musíte ochutnat."

Dibla nám objednala dva toasty a místní Hanák je šel připravit. Seděli jsme u útulného stolu a z regálů se na nás smály marmelády s popisky typu "banán a olivy". Čas seděl vedle nás na sudu od vína. Pak připlul náš průvodce světem marmelád a přinesl nám toasty vylepšené o "ham jam" tedy šunkovou marmeládu. Tajemně se usmál a zase odplul. Od chvíle, kdy jsem do toho kousl poprvé jsem se bál, že jedno kousnutí bude muset být poslední. Jednoduché, harmonické, netradiční a s láskou připravené jídlo. Odešli jsme o čtvrt hodiny později vláční a s týmž šťastným výrazem, jaký se tam zjevuje na kulaté tváři za pultem. Věřím, že kdybychom ten krámek zkusili najít znovu, byla by tam jen obyčejná travnatá stráň.

Ze světa XLIII.

2010-01-22T12:24:00.002+01:00

Klokaní deník XLIII.

2010-01-22T11:28:00.002+01:00

Shelly beach je místem, kde se může stát cokoli. A taky se to pravidelně stává. Onehdá jsme s Diblou zrovna dogrilovali kus klokana, když začala večerní fire show. Deset lidí si prostě přinese pět galonů leštěnky a pak hluboko do noci plivou oheň a skákají přes zapálené švihadlo. Efektní. Jak jsme se posunovali blíž, našli jsme na chladnoucí pláži enormě teplé místo, ne větší než 0,5 x 1 metr a rozdělali si na něm ručník. Když jsme o tři hodiny později odcházeli, bylo to místo stále stejně horké. Divné. A tak jsem si to odkrokoval od nejbližší palmy, že se na to příště mrknem.

O dva dny později jsem okrokoval devět a půl metru od palmy směrem k azimutu "věžák za zátokou". A nic. A tak jsem systematicky zkoumal. Načrtnul jsem mřížku a pak jsem popocházel a postával na určených bodech. A výsledek se dostavil. Přišla jakási slečna a zeptala se, co to dělám. Už v momentě, kdy otevřela pusu, jsem pochopil, že to nikdy nedovedu vysvětlit tak, abych nevypadal jako idiot. Na idiotech ji musí něco přitahovat, neboť mě obratem pozvala na pivo. S díky jsem odmítl, protože jsme byli s Diblou už asi tak půl hodiny na odchodu (chtěli jsme večer vařit guláš).

A tak jsem vyrazil přes pláž zpět za Diblou. Než jsem jí to povyprávěl, slečna se opět přihnala a vedla svého francouzského kamaráda, který vybalil několik velmi slušných českých vět. (Mimo jiné pravil, že zmíněná slečna mě oslovila, protože tu chtěla sbalit Australana.) Vylezlo z něj taky, že byl nějakou dobu v Krkonoších, v Úpici (taková pr... odlehlá obec). Ptal se odkud jsem. Z Příbrami řekl jsem, a myslel jsem tím "to neznáš". "Z Příbrami? Strávil jsem tyhle Vánoce na Svaté Hoře," pravil na to on a pozval nás na pivo.

Další fotky zde V. (nepoviné)

2010-01-20T17:08:00.001+01:00

http://ghosty.rajce.idnes.cz

city, airport, Dibla, wildlife and ocean world

Ze světa XLII.

2010-01-13T11:28:00.001+01:00

Klokaní deník XLII.

2010-01-13T11:09:00.002+01:00

Korejský naturel ve mě vyvolává neustálý mezikulturní úžas. Mlaskají, srkají nudle z rendlíku a stejně hlasitě popotahují nudle v nose. To jsem překonal duševním tréninkem a hlasitou muzikou. V zátiší s teniskou, hrnkem od kávy a šťourátky do ucha jsem se naučil vidět osobitou poetiku. Všudypřítomné černé vlasy v koupelně už ve mě vyvolávají jen údiv nad tím, že ještě nejsou plešatí. Dovedlo mě to také k poněkud šílené konstrukci, že když jsem ve škole, chodí do naší koupelny línat jejich přátelé a známí.

Všichni moji Korejci kouří. Kouří v koupelně, kouří v kuchyni. S nelíčeným úžasem jsem pozoroval jak jeden z nich, kouříc vyndává věci z lednice, zatímco druhý snídá cigaretu a čokoládovou zmrzlinu. Když jsem našel cigaretový popel na svém hřebenu, posmutněl jsem. Z úcty k planetě Zemi jsem se pokusil zavést systém třídění odpadu. Z mého systému "sklo, plasty, papír, zbytek" se stal záhy korejský systém "sklo + vajgly, plasty + vajgly, papír + vajgly + zelí, zbytek + vajgly".

Cigarety si Korejci nechávají posílat z domoviny, takže je na nich varování korejského ministra zdravotnictví. Nedovedu dešifrovat, co takové varování obsahuje, ale mělo by tam být napsáno: "Vaše kouření způsobuje u Evropanů stavy nenadálé zuřivosti."

Ze světa XLI.

2010-01-13T11:07:00.001+01:00

Klokaní deník XLI.

2010-01-13T09:28:00.003+01:00

Jak jsem někde zmínil, každý den je tu pro importované předsudky smrtelné nebezpečí. Zároveň je však každý den příležitost, vytvořit si předsudky zcela nové. Můžete být politicky korektní, ale nemůžete zároveň bydlet se 4 Korejci. Takže vás ještě jednou varuji: "Tento a následující příspěvek obsahují předsudky!"

Když jsem ohlásil, že přijede moje kamarádka z Čech, přišli se Korejci každý zvlášť ujistit, zda je opravdu jen kamarádka. Kdyby k tomu měli uzpůsobené oči, určitě by je použili k šibalskému mrkání. Když Jana přijela, vzali si mě postupně každý stranou a pravili: "couple?" a já řekl "just friends". Pak si vzali stranou Janu a ptali se jí: "Brother and sister?" a ona řekla "just friends". Pak si nás předvolali oba a položili obě otázky za sebou. A tak to jde od té doby každý den. Ptají se nás u dřezu, před domem, po setmění i odpoledne, přes dveře na záchod i telefonem. Po každém "just friends" zakroutí hlavami a usmějí se, protože oni to vědí líp. Vyvodil jsem z toho ten závěr, že všichni korejští vrstevníci, kteří nejsou bezprostředně vzájemně příbuzní, spolu spí.

A tak první den po Janině příjezdu spal můj spolubydlící neznámo kde, prý aby nás nerušil a do vlastního pokoje začal klepat. Od chvíle, kdy Jana rozpakovala kufr se tu rozpakujeme všichni.

Ze světa XL.

2010-01-13T09:21:00.002+01:00

Klokaní deník XL.

2010-01-10T03:22:00.002+01:00

Na pondělí se ohlásila návštva. Pravá, česká nefalšovaná Dibla. Musím letět, napsala dva dny předtím do ICQ a zmizela mi z radaru. A tak jsem v ono pondělí nasadil výraz "Sydney je vesnice" a vyrazil na letiště. Pěšky, lodí, pěšky, vlakem, pěšky. Vychytrale jsem si pořídil Day tripper (celodenní jízdenka) za $18.90, protože kupovat tady jednotlivé jízdenky je daylight robbery (poněkud drahé).

V dopravní tepně Circular Quay jsem vylosoval z projíždějících vlaků jeden, který mi připadal obzvláště vhodný a vystoupil ve stanici International terminal. Pozná se to podle toho, že tam jsou všude nápisy Welcome in Sydney. Vnutil jsem turniketu jízdenku a on ji opakovaně ignoroval. Přitočil se starší pán se soustrastným výrazem a červenýma unavenýma očima (nejspíš v životě viděl už mnoho turniketového utrpení). Poradil mi, kudy mám jít, zmíněná cesta však končila zasklenou přepážkou a neslibovala žádný průchod.

V anglické konverzaci jsem den ode dne silnější. Podstrčil jsem zasklené paní svoji jízdenku a tázavě se na ni zadíval. Zavrtěla hlavou a vrátila mi ji. Zeptala se, jestli jdu jen na letiště nebo také zpátky, což jsem považoval za milou výzvu ke konverzaci. Vysvětlil jsem jí proto, že jsem přijel pro kamarádku. Zasklená paní to zabila tím, že řekla "ejtýn fifty". Změnil jsem barvu a poklepal na Day tripper. Dojem to na ni neudělalo. Suše konstatovala, že letiště je soukromé a zopakovala předešlou nehoráznost. Podal jsem jí dvacetidolarovku a stal se nejsmutnějším člověkem na světě. Cesta MHD na letiště a zpět mě stála dohromady 635,80 Kč... welcome in Sydney!

A teď jsme tady na to dva.

2010-01-05T12:49:00.001+01:00

Další fotky zde IV. (nepovinné)

2009-12-07T12:44:00.000+01:00

http://ghosty.rajce.idnes.cz

tentokrát na témata: pohlednice, Vánoce, nákupy

Ze světa XXXIX.

2009-12-01T12:49:00.001+01:00

Klokaní deník XXXIX.

2009-12-01T12:23:00.002+01:00

Dnes jsem napsal své první anglicky psané literární dílo. Bylo to nečekané, nikdo to neplánoval a okolnosti byly nesmlouvavé. V rámci výuky přízvuků jsme narazili na Learův limerick. A pak se Erica (naše kanadská teacher) krátce zamyslela a pravila, že po nás chce napsat limerick a že na to máme pět minut. Zvolil jsem téma založené na skutečném příběhu člověka, který se mnou chodí do třídy a za 4 minuty se mi podařilo vyplodit toto. Don’t you judge me.

Dedicated to Fernando

There was a student from Manly
who drank too much alkohol mainly.
When he‘d kicked a bottle
police came full throttle.
They arrested the student from Manly.

Tedy svoje poprvé jsem si představoval jinak.

Ze světa XXXVIII.

2009-11-30T13:18:00.002+01:00

Klokaní deník XXXVIII.

2009-11-30T13:13:00.001+01:00

Obytné čtvrtě na severu jsou čtverečky. Desítky kilometrů ulic a rodinných domů. Překvapivě tam nepotkáte živou duši, která by šla odněkud někam. Architekti tento fakt podtrhli tím, že se neobtěžovali sem nakreslit chodníky. Na obrubníku jsou poznamenána čísla domů, asi aby rezidenti věděli, kam (kromě tradiční dvojgaráže) zaparkovat svá auta. A bez auta se tu prostě neobejdou. Je to kamkoliv daleko. Občanská vybavenost se bázlivě shlukuje vždy do jedné ulice, jejíž domy vypadají jako kulisy do westernu. Krámky uprášeně žmourají v ostrém slunci. V dostupnosti dopravy a kvalitních služeb se severní čtvrti mohou směle popasovat s českou vesničkou střediskovou.

To, co mělo být původně příjemnou procházkou rezidenčními čtvrtěmi, se záhy zvrtlo v plahočení rozpálenými ulicemi, na kterých není zajímavého vůbec nic. Obytné čtvrti jsou sice plné zeleně, ale ta je buď schovaná za ploty nebo příliš řídká či nízká. Výsledkem je, že jen málokde je k nalezení kousek stínu. Po několika kilometrech komíhání ulicemi začínáte špičkou jazyka škrtat o rozžhavený asfalt. Vzduch se kroutí vedrem a všude jen domy a vilky. V okruhu dvou kilometrů mezi nimi není jediná večerka, hospoda či rychlé občerstvení. Situace se nezlepší ani poblíž pláží, kde zkrátka přestanou baráky, a začne moře. A vy se nemůžete zbavit dojmu, že na druhém břehu ty čtvrtě zase pokračují až do bezútěšného nekonečna. Na pláži Curl Curl není jediný vzrostlý strom. Na pláži Curl Curl totiž není vůbec žádný strom. Kdybyste písek ještě trochu přihřáli, můžete si na místě vyfouknout sklenici. Severní čtvrti jsou prostě uprášené, horké a mdlé paneláky naležato, tečka.

Ze světa XXXVII.

2009-11-30T13:10:00.004+01:00

Klokaní deník XXXVII.

2009-11-30T13:10:00.001+01:00

Vypravil jsem se hledat práci do Warringah Mall, velkého obchodního centra v severním vnitrozemí. Warringah Mall Shopping Centre je propletená soustava obchoďáků a malých krámků s množstvím otevřených prostor, arkád a atrií. Otevřené prostory jsou přistíněny špicemi plátěných střech a z dlažby čouhají palmy a stromy. Krátce po vstupu tak ztratíte přehled, co je vevnitř a co venku. Atmosféra vládne pohodová. Děti lezou rodičům po hlavách a nikdo vás ve frontě nešťouchá košíkem do zad. Sortiment je, odmyslíme-li častější výskyt surfových prken, celkem podobný českým nákupním centrům.

Dbalý směrovníků a orientačních plánků dorazil jsem na cantrální občestviště, které mělo slibovat paletu pracovních příležitostí. Jsou tam čtyři fastfoody a lisovna ovoce. Prakticky ve všech byli velmi vytížení a úměrně tomu protivní, jakmile se dozvěděli, že hledám práci. Nakonec jsem plynnou polohlasnou češtinou prohlásil, kam přesně má celé Warringah Mall jít a vyrazil z uprášeného vnitrozemí směrem k moři. Na místa, kde jsem tušil tepající turistický průmysl, kavárny, restaurace a bary. Přes čtvrti Curl Curl, Freshwater a Queenscliff jsem se vydal na cestu domů.

Ze světa XXXVI.

2009-11-25T13:42:00.002+01:00

Klokaní deník XXXVI.

2009-11-25T13:41:00.000+01:00

Ke zvláštnostem australského bydlení patří mimo jiné to, že trubky jsou začasté vedeny z vnějšku po stěně, aniž by se zedníci pokusili tuto skutečnost jakkoli skrývat. Vodoměry jsou řešeny podobně. Před domem prostě z trávníku roste trubka, opatřená kohoutem a počítadlem a pak zahnuta dvěma koleny opět mizí v trávníku.

Důkazem toho, že za infrastrukturu se Australané nestydí, jsou i bohaté čtvrti. Najdete tam rozlehlé domy ze dřeva, cihel, skla i betonu. Některé za draho přeplácané, jiné (za ještě víc) jednoduché a moderní. Najdete tam domy luxusní a najdete tam domy postavené snad rovnou z peněz. Jsou komponované ve velkorysých zahradách, řazené v širokých ulicích a zalité do ticha a téměř bavorského pořádku. Přímo z toho bavorského pořádku trčí dřevěné sloupy s izolátory, zapíchnuté nahoře do husté sítě elektrických rozvodů.

Poněkud překvapivý je pohled na auta stojící u vil. Odmyslíte-li věkovité škodovky, je sestava aut podobná parkovišti na libovolném pražském sídlišti. Domníváte-li se, že Australan má své hezčí auto v garáži, budete možná zklamáni. V drtivé většině garáží, které jsem viděl otevřené, byla loď.

Ze světa XXXV.

2009-11-25T13:05:00.002+01:00

série komentovaných fotografií opět zde:
http://ghosty.rajce.idnes.cz/common_life_in_Manly/

Ze světa XXXIV.

2009-11-25T13:04:00.002+01:00

Klokaní deník XXXV.

2009-11-25T12:57:00.006+01:00

Promiňte, že už zase otravuji s autobusovou dopravou, ale některé věci člověka prostě nepřestanou fascinovat. Moje Švýcarská spolužačka zkouší jezdit autobusem pravidelně (vzdor tomu, že pojmy autobusová doprava a pravidelnost tady nedávají do jedné věty). Historky o zpožděních a nedorazivších spojích přeskočím. Před čtrnácti dny pravila, že každý řidič má jiný názor na výši jízdného a že je spokojená, protože ji to toho dne stálo jen dolar padesát a že to bere jako takovou malou kompenzaci za to, že řidič nebral na vědomí kruhový charakter kruhového objezdu a jel prostě rovně.

O týden později, tuším ve čtvrtek, pak vyprávěla, jak propadla panice a chtěla vystoupit, když autobus na tomtéž kruhovém objezdu odbočil, směřujíc kamsi na periferii. Než tak ale stihla učinit, vypukla mezi cestujícími rebelie a pučisty narychlo zvolený výbor cestujících jednomyslně odhlasoval, že se pojede přes tytéž zastávky jako ve středu, v úterý a v pondělí. Řidič byl následně donucen autobus otočit a přísahat na jízdní řád. Australané jsou prostě konzervativní.

Ze světa XXXIII.

2009-11-22T13:49:00.002+01:00

Klokaní deník XXXIV.

2009-11-22T13:27:00.001+01:00

Jeden z důvodů, proč bych chtěl být delfínem, je ten, že delfíni jsou chytří. Je to pár milionů let, co savci vylezli na břeh s vidinou lepší budoucnosti. Rozhlíželi se, adaptovali a tisíciletí míjela. Delfínům jako prvním došlo, že to celé byl omyl, a vrátili se zpátky do oceánu.

Na Shelly Beach se chodí šnorchlovat. Chodím taky, většinou v neděli. Slunce si koupává konečky prstů a do písku na dně maluje prasátka. S očima široce otevřenýma proplouvám nekonečným obývákem. Panuje tu chladivá modrá atmosféra, jako by ryby koukaly na televizi. A já se vznášívám nad huňatým kobercem mořských řas, cizorodý a neohrabaný jako lachtan po mrtvici. A malé rybky plují do školy a u toho si zpívají, určitě. Plavou totiž do rytmu a trochu poskakují. Mořští ježci jsou zalezlí mezi kameny. Konverzují pouze z donucení a s pichlavou jízlivostí. Přidala se ke mně ryba, byla velká asi jako karas, ale většinu její hmotnosti tvořila zvědavost. Držela se ode mě na délku paže a s povytaženým obočím říkala: „nooo, jenom aby… jenom aby.“ Vyrazil jsem směrem k otevřenému oceánu a potkal jinou rybu, pokynula mi ploutví, abych jí následoval. A najednou jsem byl uprostřed rybí demonstrace. Stovky stříbrných ryb napodobovaly dění na Barrandovském mostě. Proplétaly se, vlnily, třpytily, rozjížděly se a shlukovaly. Pak na sebe mrkly, sešikovaly se a odpluly směrem na Vanuatu. Zahlédl jsem oranžovou rybku se svítivě modrými pruhy a vyrazil za ní ke dnu. Ve stínu mezi kameny dělala skromnou, ale zářila spokojeností. V zápětí se okolo prohnala formace špičatých ryb s dekorem malých divokých prasátek. Litoval jsem, že nemám žábry a odskočil si na nádech. Vraceje se zpět narazil jsem tváří v tvář na velikou modrou rybu a leknutím jsem trochu zabublal. Tvářila se vědoucně a špulila masité rty.

Mezi řasami a kameny potkáte mušle, škeble, potápěče, medúzy, ryby všech barev a velikostí a kdovíco ještě. A všichni tam mají své starosti, letmo vás pozdraví a naznačí, abyste se chovali jako doma. A delfíni tohle určitě věděli. Delfíni, jediní tvorové, na Zemi, kteří jsou zároveň inteligentní a optimističtí.

(Btw.: Předešlá fotografie je právě ze Shelly Beach, není samozřejmě autorská, neboť mi do foťáku teče, ale chtěl jsem, abyste měli nějakou představu o tom, jak to opravdu vypadá.)

Ze světa XXXII.

2009-11-21T14:46:00.002+01:00

Klokaní deník XXXIII.

2009-11-21T14:44:00.001+01:00

Přijel jsem do Austrálie, abych se naučil anglicky. Jenže se to nějak vymklo kontrole. Škola se tu necítí být jakkoli svázána se školní budovou ani s oborem výuky. Lekce a domácí úkoly se volně potulují městem a aplikují se dle vlastního uvážení. Což neznamená, že jsou zdarma. Tu zaplatíte iluzí, tu předsudkem. Pozor, automat nevrací. A tak se denně dozvídám spoustu nového o Austrálii, o světě, o Češích a o sobě. Ve volných chvílích žasnu.

Samotná výuka angličtiny ve školní budově je začasté provázena polemikami nad aktuálními tématy, vědomostními kvízy či zdánlivě neškodnou konverzací. Ve třídě plné cizinců se mě neustále zmocňuje pocit, že tam nesedím jen tak za sebe, ale taky za vás všechny, za Čechy, (někdy i za Evropany). Vězte, že se snažím, abyste vypadali vzdělaně, rozumě, přátelsky a chápavě. Jak se v ČR koukáte na plastické operace? Jaká oblast zločinu je v ČR oblíbená? Je v ČR velký počet bohatých lidí? Odpovězte v cizím jazyce, máte přesně vteřinu na rozmyšlenou. Po odpovědi očekávejte údiv a doplňující otázku „proč“. Snažívám se proto omezit balast a vyjádřit základní esenci problému a zahrnout do odpovědi vysvětlení toho, proč to tak je (abychom nevypadali jako pitomci). Nikdy předtím jsem se nemusel ptát, proč to tak je. Většina lidí v mé zemi to tak nějak tuší podobně. Důkaz množstvím. A tak odpovídám, rychle a upřímně. Věřte, že občas mi samotnému není vůbec příjemné, co se o nás slyším říkat. Ale bráním nás, vysvětluji, uvádím historické kontexty. Snad vypadáme ve třídě 403 jako národ zkušený, rozumný a hrdý… a snad jsme ve skutečnosti alespoň to první.

Dnes jsem dostal nečekaně otázku, které zvíře bych chtěl být. Dřív než jsem si stihl pomyslet, že taková otázka je úplně k ničemu, odpověděl jsem plynně: „Delfín.“ Zvláštní, nikdy jsem o tom pořádně nepřemýšlel a přesto mám pocit, že jsem vždycky chtěl být delfín. A od té doby o tom přemýšlím a napadají mě samé argumenty pro. Není to příznak duševní choroby? Je moje chuť na sushi produktem rozpadu osobnosti? Hmmm.

Ze světa XXXI.

2009-11-17T11:24:00.002+01:00

Klokaní deník XXXII.

2009-11-17T11:23:00.000+01:00

Slíbil jsem, že vám povím něco o surfování. Už měsíc pozoruji namakané borce a tvarované baby, jak chvíli postávají v neoprénu na pláži a slaná voda jim omývá kotníky. Pak pomalu otáčejí hlavu z profilu a v očích se jim zablyští nezměrná dálava oceánu. Následně se hluboce nadechnou, rozšíří se jim hrudní koše a zorničky a oni elegantním klusem vstoupí do tyrkysové plochy s bílými hřebeny a stávají se vládci oceánu.

Vlny byly dvoumetrové a tak jsem si půjčil prkno. Voda je na Australany studená a tak všichni nosí wetsuit (neoprén). Wetsuit je pro sraby, chachá. Uchopil obrovský začátečnický surf pod paží a překvapen, jak je lehký, jsem vyrazil na ulici. Trochu to fouklo, a tak jsem prknem připlácl na zeď kolemjdoucího Japonce. Řekl jsem rychle za sebou „aha“ a „sorry“ a šel komplikovat dopravu na přechod.

Na pláži jsem odložil věci, hluboce se nadechl, uchopil prkno a vběhl do vln. Teorie je pro sraby. Šlo to skvěle, běžel jsem a pak jsem skočil na prkno a jel jak šlak. Vlny jsou silné a nekompromisní, ale lámal jsem si pomalu cestu vpřed… chachá. Vlny jsou taky neodhadnutelné, potměšilé a mstivé. A tak mi záhy jedna zabavila prkno a já osaměl. Od toho, aby mi neuplavalo, jsem ho měl k noze přivázané takovým šlauchem… chachá. Druhá vlna prkno uchopila a třískla mě jím do hlavy. Na chvilku mi vypadl obraz a pískalo mi v uších. Rada pro začátečníky „pod vodou se divíme pouze se zavřenými ústy!“. A tak jsem pár minut seděl na písku a přemýšlel o životě.

Ale nevzdal jsem to a zkoušel to znovu a znovu, dokud mě boj se studenou vodou úplně nevyčerpal. Výsledkem jsem třikrát chytil vlnu a cítil v sobě sílu celého oceánu. Věřím, že tohle je ten důvod proč má angličtina tolik ekvivalentů pro slovo úžasný.

Ze světa XXX.

2009-11-17T10:12:00.001+01:00

Klokaní deník XXXI.

2009-11-17T10:10:00.001+01:00

Zajímáte se o koně? Ne? Většina Australanů také ne, dokud nepřijde den, kdy se jede Melbourne Cup. V Austrálii je to sportovní událost roku. Ve státě Victoria se kvůli dostihu vyhlašuje cosi jako státní svátek. Den před závodem všichni spekulují, čí kůň je víc hnědý (hnědí koně jsou statisticky úspěšnější) a konzultují, jak se který žokej asi vyspí. Následující den se nikdo na nic nesoustředí. Ve tři hodiny odpoledne to v práci zapíchne ta polovina obyvatel, která ještě nestojí ve frontách u sázkových kanceláří a všichni se pak sejdou v hospodách. Podupávají, zajišťují si výhled na plátna a obrazovky, tři minuty řvou jako zjednaní, polijí se pivem a jdou domů.

Protože jsem názoru, že atmosféru takové události je třeba prožít se vším všudy, začal jsem den předem shánět typy na vítěze. Tipů na vítěze jsem sesbíral 22 (což je obzvlášť divné, uvážíme-li fakt, že startovalo 21 koní). A tak jsem to udělal jinak. Pročetl jsem jména kobyl a narazil na jednu jménem Zavit (což je jistojistě Závit bez diakritiky). Řekl jsem si, že kůň toho jména jistě dře jako šroub, a že je v tom jménu obsaženo jakési nezlomné odhodlání a vzestupná tendence. A tak jsem absolvoval proceduru, proškrtal políčka a s důvěrou vložil svůj středeční oběd v sázku. Ve středu ve tři jsem podupával, zajišťoval si výhled na plátno, tři minuty řval jako zjednaný, polil se pivem a šel domů. Bez oběda.

Ze světa XXIX.

2009-11-12T12:20:00.003+01:00

Klokaní deník XXX.

2009-11-12T12:19:00.000+01:00

Australané se umí pořádně napít. Jenomže se pak zpravidla neumí chovat. Běžnou zábavou opilého Australana je například házení lahví do davu, nebo ruční výroba monoklů na počkání. A tak jeden konzervativní premiér Austrálie, z něhož si tu pak ještě dlouho dělali srandu, řekl dost. (Všimněte si toho rozdílu, náš premiér by řekl „mělo by se něco dělat, ale my nemůžeme dělat nic.“) A tak tu narazíte na spoustu udivujících pravidel. Například do hospody či klubu vás nepustí po druhé hodině ranní. Jste-li vevnitř, nevyhodí vás, ale jak vyjdete ven, už se dovnitř nedostanete. Toto pravidlo přestává platit, jevíte-li známky opilosti. Pak vás nepustí dovnitř bez ohledu na hodiny a ven vás vyhodí bez ohledu na cokoliv. Presumpce neviny neexistuje. Jestli máte řečovou vadu a zánět spojivek k tomu, do hospody se prostě nedostanete, ani kdybyste pili celý život jen vodu bez bublin. Obtěžujete jiné hosty? Nashledanou. Usínáte? Nashledanou.
Odpovědnost je přenesena na personál nálevny. Dle principu „vyděláváš na tom, tak se starej“. Pokud tedy cestou z knajpy dostanete prima nápad, který vám závěrem večera zlomí nohu, můžete se dobelhat k soudu a volat: „Prosím, prosím, ale oni mě tam ožrali, když jsem nedával pozor! Zlomilo mi to nožičku, naštvalo ženu a zkazilo páteční večer, mohl bych dostat $ 100.000,- ?“ No a představte si, že mohl.
V Čechách bychom řvali, jak trpí demokracie, jaká je to šikana a policejní stát a někdo z našich šikovných politiků by to hned přirovnal k době normalizace. Ale Australané se prostě demokraticky rozhodli. Od té doby se chodí do hospod bavit, uvolnit, podnapít, ale ne ožrat. A Češi, divme se, ono se na tom vydělává stejně dobře jako předtím.

Ze světa XXVIII.

2009-11-11T14:35:00.000+01:00

Klokaní deník XXIX.

2009-11-11T14:33:00.000+01:00

Pokud chcete v Austrálii pracovat, potřebujete papír. Na pomocné práce na stavbě, na vaření kafe, na míchání koktejlů, na tahání lidí z moře. Papíry, karty, certifikáty a diplomy z rychlokursů. Za pouhých 60 - 200 $ se v nich dozvíte cenné informace typu „neolizujte dráty vysokého napětí“ a dostanete štempl (míněno obrazně, protože v Austrálii se sice hraje na papíry, ale ne na razítka). Takže, chcete-li dělat za barem, nebo roznášet něco víc než jen sodovku, potřebujete na to certifikát RSA (Responsible Service of Alkohol). Kurs štrikování pro čerstvé osmdesátnice je proti kursu RSA bungee jumping. Místnost byla vybavena tabulí, židlemi a postarším dusnem. V rámci modernizace přidali časem láhve od piva a projektor. V auditoriu byly až na Siouxe zastoupeny všechny etnické skupiny. Přednášející byl příjemný pán, starý praktik. Vycházel s přesvědčení, že když se něco zopakuje 6x, pochopíte to, i kdybyste neuměli anglicky. Aby někdo stihnul zopakovat všechno 6x, musí mluvit velmi rychle. Když zjistil, že je přítomen také zástupce kmene Čechů, hluboce se uklonil a se slzou v oku ukázal na prázdnou láhev od Prazdroje. Mluvil mnoho hodin, mával rukama, potácel se, hroutil se a motal, aby nám ukázal, jak vypadá opilec, kdybychom se s ním setkali. Mezi odbornými výrazy často zaznívalo spojení „piss off“. Závěrem se píše obsáhlý test, přičemž si můžete ponechat knihu, v níž jsou odpovědi k nalezení.
Čili v šestihodinovém odborném pojednání jsem se dozvěděl, že: 1) nemám lidi opíjet, 2) opilým a dětem nemám nalívat 3) a těm, kteří mají k opilosti blízko mám nabídnout nealko a něco k jídlu. 4) V případě opačném, mi hrozí pokuta. 5) Pokuta může být i velká.
Bylo by fair, aby mi každý, kdo si to resumé přečetl, poslal 60 $. Dík.

Ze světa XXVII.

2009-11-10T13:27:00.000+01:00

Klokaní deník XXVIII.

2009-11-10T13:26:00.000+01:00

Nedaří se pondělí? Snězte jedno úžasně čerstvé mango. Uvařte si fantastickou večeři. Vyndejte z mrazáku skotskou a nalijte si dvojitého panáka. Napište komukoliv, kdo je právě online a sdělte mu, že jste ten nejnešťastnější člověk na světě. S vysokou pravděpodobností se dozvíte, že on/ona je na tom ještě hůř. Pusťte si Alanis Morisette – ta je naštvanější než vy oba dohromady. A to funguje.

A tak jsem dnes vstal nepoznamenán včerejškem. Užíval si slunce a trochu se připekl. Obědvali jsme na pláži a oceán se lísal. Pokoušel se nám z legrace ošplouchnout chodidla a šuměl něco pradávného (tak jak to šumí jen on). A tak jsem mu odpustil, že mi leží na klíčích, i že ode mě dělí spoustu skvělých lidí.

Opatřil jsem si nové klíče a koupil si k nim přívěšek s koalou, aby nebylo tak snadné je ztratit.

Ze světa XXVI.

2009-11-10T10:53:00.002+01:00

Klokaní deník XXVII.

2009-11-10T10:51:00.000+01:00

V Čechách jsem nenáviděl pondělky. Tohle pondělí jsem se cítil jako doma. O čelo se mi rozplácla kapka a tím se okamžitě vysvětlilo, proč v mém snu prší (což si nepřekládejte jako wet dreams). Bylo 6.21 a.m., ležel jsem ve své posteli a kapalo mi na hlavu. Zabouchal jsem na dveře o patro výš a přemýšlel, jak se anglicky řekne zatékat. Otevřela tvarovaná blondýna s mokrými vlasy, obtočená ručníkem a s nejistým úsměvem se mě ptala, co si přeju. (Právě jsem získal vaši pozornost a ztratil vaši empatii.) Přál jsem si, aby se příště nesprchovala v obýváku a rozmrzele se odebral spát. (Jestli se vám takové řešení nelíbí, tak si tam příště jděte sami.) Už jsem neusnul. Z domu jsem vyrážel dost roztržitě, první schody jsem seběhl v bačkorách. Zapomněl jsem doma lžíci, takže bych byl neměl čím jíst oběd, kdybych nevyžebral plastovou vidličku. Ze školy jsem šel domů a z domu zase do školy, protože jsem tam nechal tašku. O konverzacích, které jsem vedl v supermarketu, ze studu pomlčím.

Ve škole jsem zaslechl, že jeden místní obchod půjčuje každé pondělí studentům surfboardy zadarmo, jako promoakci. Toho dne byly fantastické vlny a na plakátu ve škole byl k odtržení poslední voucher – pobídka osudu. A tak jsem tam šel. Třikrát jsem kolem toho obchodu prošel a až napočtvrté si všiml, že tam je. Půjčil jsem si prkno a šel prostě surfovat. Co přesně znamená „prostě surfovat“, o tom samostatně. Unavený oceánem jsem stanul u dveří našeho bytu a sáhl do kapsy pro klíče. A v tu chvíli mi to došlo. Mám na sobě plavky (po zdejším zvyku se míní plavky kraťasového formátu s kapsami) a když jsem odcházel surfovat, dal jsem klíče automaticky do kapsy. Slaná voda kapala na koberec a klíče leží někde na dně rybníka, který zabírá půl planety. Pln chmurných myšlenek na to, kolik jsem si svojí vlastní pitomostí právě přidělal starostí, jsem vyrazil do města hledat, kde se dají případně kopírovat klíče. Přitom jsem ale zapomněl, že tu mají na desetníku královnu a podíval se doleva. Řidička dávala pozor a tak početní stavy idiotů na Manly zůstaly toho dne nezměněny.

Ze světa XXV.

2009-11-06T12:59:00.000+01:00

Klokaní deník XXVI.

2009-11-06T12:56:00.001+01:00

Čeština je jazyk neobvykle expanzivní, a jakmile jí líný mozek podá závit, okamžitě si vezme celý lalok či hemisféru. A tak se tu Češi nečeši (neměli by být spíš Nečeši? Aby se to rozlišilo od slovesa… sakra a teď už neumim žádnej jazyk) snažíme mluvit jen anglicky.

Prolínání jazyků umí občas pěkně zamotat kedluben. Často se stane, že jste z toho mluvení anglicky celí tumpachoví a používáte slova, patrně anglická, která před vámi nikdo nevyslovil (místně i časově). A kamarád mojí kamarádky, který je v Austrálii víc jak rok, používá už víc jak rok slovo sajtron. Nikdy s tím neměl nejmenší problém a vždycky dostal, co chtěl. Jeho čaji za poslední víc jak rok nic nechybělo. Stalo se jen to, že když mu řekli, že ta šišatá kyselá věc je tu označovaná spíš jako lemon, zhroutil se mu svět.

Ze světa XXIV.

2009-11-06T12:33:00.004+01:00

Klokaní deník XXV.

2009-11-06T12:24:00.000+01:00

Hromadná doprava v Sydney je časté téma. Pro mě. Australané jí příliš pozornosti nevěnují. Ulici brázdí autobusy značky Mercedes. Léty prověřená kvalita na kolech. Chrchlají, sípají, ale do „cíle“ dolezou víceméně vcelku. Dlouho jsem si lámal hlavu, co je tu na autobusech tak divného. Už to mám. Jsou prázdné! Ve dne v noci, ve všední den, o víkendu, v říjnu, ve svátek. Prázdné. Dle mého pozorování jsou důvody následující:
1) Aby autobus na zastávce zastavil, musíte mu důrazně pokynout. Vyrozuměl jsem, že nejlépe je zároveň rozvinout velký transparent „STOP!“ nebo udělat něco netradičního třeba (pokud myslíte vrhnout se pod kola, tak to ne, to tu není netradiční) položit přes cestu prkno s hřeby.
2) Autobusy ve skutečnosti nejezdí odnikud nikam. Jejich úkolem je toliko předstírat, že stran dopravy je Sydney metropole jako každá jiná. Odpadá tedy touha cestujících jet na nějaké konkrétní místo a sebevražedné pokusy stopnout autobus podniká jen ten, kdo má zájem poznat nové kouty města.
3) Když zavedete řeč na téma autobusy, Australané řeknou „jaké autobusy?“ a udiveně se rozhlédnou. Mezi cizinci se šeptá, že jediný hrdinný průzkumník, který se pokoušel zmapovat chování autobusů, se ztratil, když neuváženě vystoupil v buši z linky č. 305. Dodnes tam prý čeká na další.
4) Každý z cizinců (kteří tu patrně jediní chodí do práce) má sadu zaručených tipů, kdy se máte vypravit na zastávku, abyste maximalizovali šanci, že nějaký autobus se tam v dohledné době objeví. Patrně by časy jednotlivých zjevení byly i předmětem sázek, jenže prvků náhody je v rovnici příliš.

Ze světa XXIII.

2009-11-06T12:22:00.001+01:00

Klokaní deník XXIV.

2009-11-06T12:15:00.001+01:00

Oblíbený způsob jak udělat slevu zní „any 3 for $ 8“. Tedy, když od tohohle dvojlitru stoprocentního juice koupíte bez ohledu na druh ovoce 3 ks, vyjde vás to dohromady o $ 2 levněji. Co budete sakra dělat se 6 litry džusu, to už prodejce nezajímá. Cena čehokoli začíná vysoko a s množstvím roste jen nepatrně. 10 zrnek rýže tedy koupíte za $ 5 a půlmetrák tétéž za $ 7. Spolu se systémem, který vás donutí projít celou prodejní plochu bedlivě a minimálně dvakrát, je právě tohle tahounem domácí spotřeby. Lidé u pokladen jsou nesmírně milí, když rovnají váš nákup do tašek (o nichž si před vstupem do marketu pravidelně myslíte, že je na tu jednu věc nebudete potřebovat). Ještě jeden úsměv a pak: „29,90 $“ Cože?! Vždyť jsem šel jen pro hořčici! Tak se dělá poptávka.

Supermarket Coles je hodně velký a obecně oblíbený. Jiný tu v Manly není. Aby se to vynahradilo, jsou proti sobě dva úplně stejné Colesy… jen přejít ulici. Nezmínil jsem Aldi, ale to jen proto, že nestojí za zmínku. Prošel jsem se tam, zjistil jsem, že jsem z toho celý ve východním Německu. Koupil jsem si sušenky za 60 centů (nejlevnější co jsem tu kdy viděl) a jejich celistvější části jsem rozdrobil po trajektu. Chutnaly dlouho a vytrvale a nenechaly ani na vteřinu zapomenout na to, že stály 60 centů.

Ze světa XXII.

2009-11-06T12:11:00.003+01:00

Klokaní deník XXIII.

2009-11-06T11:39:00.001+01:00

Čech jdoucí v Čechách do německého či holandského supermarketu, vchází s nějakou přibližnou představou, co tam chce. Následně zamíří podvědomě do míst, kde najde, co hledá. Čech v australském supermarketu, dojde bezmyšlenkovitě až na místo, kde by v Evropě byla hořčice, a tam, obklopen toaletním papírem, si položí otázku: „Co jsem tady sakra chtěl?“ Pak podnikne dva, tři nahodilé výpady, a když hořčici nevidí, začne přemýšlet. Fajn, když je tady toaleťák, támhle vím, že je zelenina a támhle se rýsují špagety, vyrazím tímhle směrem a za dvěma rohy musí být… jééé šroubováky. Pak to vezme postupně a projde všechny regály od levého předního rohu po pravý zadní. V dálce zahlédne regál z hořčicí, vyrazí tam jak splašený a on je to vegemite, který se dělá ve stejných nádobách jako u nás hořčice. Jenže vegemite je tak hnusná věc, že by si to nikdo rozumný nekoupil. A pak skončí v pravém zadním rohu, bez hořčice. Hořčice je to, co minul u kukuřičných lupínků, když bežel k regálu s vegemitem.

Onehdy jsem hledal zelí. Jsem si naprosto jist, že když jsem nedlouho před onehdy hledal sirky, které jsem mimochodem dodnes nenašel, netvořilo půl prodejní plochy nic jiného než právě zelí. Postupem času jsem upustit od nápadu najít zelí jako takové a začal hledat něco jako zelí. Čím dál víc jsem dospíval k názoru, že zelí je jen iluze ze sci-fi filmu, která se mi záhadně prokreslila do skutečného života. Přesvědčil jsem se, že zelí neexistuje, a i kdyby existovalo, tak já ho nepotřebuju a šel hledat sójovou omáčku. To šlo mnohem líp, protože jen díky tomu jsem téměř okamžitě našel zelí.

Ze světa XXI.

2009-11-06T11:33:00.002+01:00

Další fotky zde III. (nepovinné)

2009-10-31T08:58:00.001+01:00

flickr už je mi prostě malý
http://ghosty.rajce.idnes.cz/

Klokaní deník XXII.

2009-10-31T03:40:00.000+01:00

Bez ohledu na to, co jsem prve napsal o Sydney Opera House, je to dílo geniálního šílence. Celá ta konstrukce je tak fantastický nápad. Tak jednoduché, elegantní a zároveň tak prolámané do sebe. Jako obdivovatel gotiky a Santiniho jsem žasl a žasnu doteď. Je v tom tolik moře, plachet, lastur, žeber a větru. Ta šílená drzost je samozřejmá až k nesnesení. Interiéry jako takové jsou zajímavé, ale upřímně řečeno, je na nich poznat, že nejsou ze stejné hlavy. Připadaly by mi skvělé v pražském kongresovém centru, ale s exteriérem Opery prostě neladí. Připomínaly mi hvězdné války. Vyfotit cokoli uvnitř opery je téměř nemožné, není jediná hrana, které by se dokumentarista mohl chytit. Všechny fotky tak vypadají jako nahodilé výřezy. Mnoho pohledů je zdecimováno krutými hranami věcí, které nemohou najít svůj optický domov. Schody k šatnám vypadají, jako vlez do metra Národní třída. Akustika hlavního sálu mi připadala vynikající a spolu se zvukem největších mechanických varhan světa je to opravdový kotel. Zvenku vypadá Opera mnohem menší, než ve skutečnosti je a také mnohem menší, než se jeví zevnitř.

Nejkrásnější pohled na Operu je z venku, s mírným odstupem a s nadhledem (a to doslova i přeneseně).

Ze světa XX.

2009-10-31T03:08:00.002+01:00

Klokaní deník XXI.

2009-10-31T03:05:00.001+01:00

Jít do opery má v Sydney zvláštní přídech. Jako byste tím zároveň říkali „jdu do TÉ opery, ano do TOHO ježatého baráku, co je tak známý, že jiné pohlednice se tu nedají koupit.“ Když jsem o The Sydney Opera House mluvil s Australany, nenalezl jsem nejmenší stopy onoho nadšení. Vědí, o který barák jde, protože jim cizinci nedovolí na něj zcela zapomenout a vědí taky, že lístky dovnitř jsou zbytečně drahé. Celé to spískal dánský architekt Utzon, kterého předtím nikdo neznal. Když Australané zjistili, že už je to 15x dražší než slíbil, a to byla hotová jen hrubá stavba, řekli Dánovi, že za ty prachy mohli postavit třeba most do Japonska a že si to dodělají sami. Dán se urazil a odjel do Dánska. Jako pomstu zanechal barák, u kterého se jednou za čas musí vyměnit cosi, co to celé drží pohromadě (ano, velmi drahé). Australané to dodělali sami a tím mu ukázali, že zkazit se to dá i za mnohem míň peněz. Díky tomu má opera v Sydney další malou vadu, nehodí se pro operu. Člověk si tu hned připadá víc doma. A tak s tím Australané naložili nejlépe, jak mohli. Nechali operu zapsat do seznamu UNESCO, po světě rozkecali, že jsou na ni hrdí, udělali drahé vstupenky a nepustí dovnitř nikoho, kdo nejde na představení (leda velmi, velmi výjimečně).

Ze světa XIX.

2009-10-31T02:53:00.002+01:00

Klokaní deník XX.

2009-10-30T06:28:00.003+01:00

Být nemocný je vopruz. Být nemocný daleko za mořem je ještě mnohem větší vopruz. Obecně to nepřekvapí, ale strom života umí být pořádně zelený. A tak jubilejní 20. příspěvek do deníku bude jiný, něco jako vánoční díl seriálu... ale bez Vánoc a s chřipkou (asi).

Daleko od domova jste odkázaní sami na sebe. Zjištění, že jediná osoba, která se o vás stará, se o vás nějakou dobu starat nemůže, protože leží polochcíple na posteli, není úplně povzbudivé. Okolí se ujišťuje, že nechrochtáte. Vy si tím nejste jisti, protože řečí o prasečí chřipce jsou všude tuny. Je vám blbě. Proč nemáte žádnou rýmu? Blbě. Nekouslo vás něco jedovatého, když jste spali? Blbě. Nechytili jste nějakou cizokrajnou nemoc? Blbě. Co když se to zhorší tak, že už nebudete schopni to řešit? Blbě. Blbě. Blbě. Hej, co tak jít k doktorovi? Ke kterému? Kam, kudy, jak se tam dostanu, kde zjistim jestli tam platí moje pojištění, jsem schopen anglicky popsat, co mi vlastně je? Neřešitelné. A kromě toho, blbě. Ve snech se začínají objevovat horentní účty za doktory a nemocnice.

On to ve skutečnosti samozřejmě není žádný problém. Můžete se vlastně zeptat kohokoli na ulici jak to funguje. Můžete zajít třeba do školy a ostentativně omdlít, můžete si zavolat sanitku a hotovo. To jsou všechno jednoduchá a úžasná řešení, a jistě bezvadně fungují - za normálních okolností. Když vám ale myšlení zatemňuje únava a nepřestávající bolest hlavy, když ztratíte schopnost koncentrace, už to není tak jednoduché. Země někde létá a vaše běžné orientační body jsou o půl globu jinde. Nadhled a schopnost uvažovat reálně jsou s fyzickým stavem patrně dost propojeny a naopak demoralizovaná mysl se nehodí k léčení čehokoli. A tak jsem rád, že jsou poslední dva dny za mnou a že se věci vrací pomalu k normálu.

No a za to, že jste tohle museli poslouchat (no vlastně jste to mohli přeskočit) vás příště vezmu do opery ;-)

Ze světa XVIII.

2009-10-27T10:32:00.002+01:00

Klokaní deník XIX.

2009-10-27T09:54:00.003+01:00

Už jsem tu psal, že oceán je nepochopitelně mocný. Že i taková moc může mít ostré limity, zjistíte na útesech. Stovky metrů vysoká stěna je nekompromisní jak imigrační úředník. Když stojíte nahoře, vidíte dole kamínky a malé vlnky, asi jako na Orlíku. Teprve až když zahlédnete rybáře, který stojí téměř kolmo pod vámi a je velký asi jako špandlíková hlavička, dojde vám plnou silou, jak jsou ty vlnky a kamínky ve skutečnosti velké. (A to je ten důvod, proč to na fotkách nevypadá přesvědčivě.) Je to tak definitivní, prostě jdete a kolem vás je suchá země, do posledního metru porostlá a obydlená a najednou bum, 10 000 kilometrů vody. Tohle prostě znamená, být na konci světa.

Jako rybáře vnitrozemce mě překvapilo, že když si nahodíte do moře udici, nikdo vám nepřijde zkontrolovat povolenku.

Zase jsem lezl, kam jsem neměl (turisti jsou děsná verbež). Nějaký dobrý muž se mě přišel zeptat, zda něco nepotřebuji. Řekl jsem, že děkuju, ale že nic nepotřebuju. On děl, že zcela jistě potřebuju, a to totiž najít správnou cestu (neměl sice výtisky časopisu Strážná věž, ale i tak jsem pochopl, že je čas opustit prostor). Bohužel mě vyhmátl tak rychle, že jsem nestihl zjistit, co je tam tak zajímavého, že se tam nesmí.

Ze světa XVII.

2009-10-27T09:53:00.003+01:00

Klokaní deník XVIII.

2009-10-27T09:18:00.003+01:00

Tak jsem vám šel Schelley Beach vyfotit. Pořád to bylo tak nějak proti světlu, tak jsem měnil úhel a nabíral výšku až jsem zjistil, že jsem došel na útesy. Chtěl jsem vám útesy vyfotit. Abych nabral odstup, tak jsem šel podél útesů až jsem došel do národního parku, který jsem vám chtěl vyfotit. Chodil jsem od křoví ke křoví a uprostřed národního parku je směrovka na military museum, tak jsem vám ho chtěl vyfotit, ale není na něm nic zajímavého. Nakonec jsem došel na místo odkud se dá už jen plavat. Vrátil jsem se po 25 kilometrech osmahlý a vyfénovaný. Pro příště si zakazuju větu "tak, když už jsem došel až sem...".

Bush je vlastně v překladu křoví a jistě ten termín vznikl důkladným pozorováním zdejší vegetace. Kdo čeká smrčky a hřiby bude zklamán. Kdo čeká křoví, najde mnohem víc než čekal. S turistickými cestami po národním parku je to zajímavé, kudy se nedá projít, tudy se patrně chodit nesmí. Působí to trochu tísnivě, protože po dvou kilometrech můžete jistě konstatovat jen to, že jste v křoví. Slovo úrodný v buši nevyužijete. Naopak slovo sucho tu získává zcela nový rozměr. Když v buši hoří, jde to takovým fofrem, že to ani nestihne shořet pořádně. Potkal jsem 2 ještěry, nějaký hmyz a černého dravce s výrazem "ty mě taky neser".

Ze světa XVI.

2009-10-27T09:13:00.002+01:00

Klokani deník XVII.

2009-10-26T12:18:00.002+01:00

Australané měli vždycky nedostatek vody a tak si léta přáli, aby pršelo.
A teď se jim to plní, bez ohledu na to, že sem přibyl člověk, který s tím nesouhlasí.
Když jsem v ČR nastupoval do autobusu, nějak se vždycky stalo, že až mezi posledními. Když jsem vystupoval, nějak se to stávalo, že zase jako poslední. Mění se dopravní prostředky, mění se světadíly a já stále vystupuji za slepými, kulhavými, dětmi ověšenými, po protézy ozbrojenými, málokrát převtělenými... prostě to neumím.

Ukázka myšlení Australana: "Vůbec jsem se nevyspal. Ve 2 ráno začalo pršet a do střechy nám teče, takže jsem musel umístit lavor. Ale při zvuku kapek padajících do lavoru se nedá spát. Náš dům už je docela starý, měli bychom ho strhnout a postavit nový."

Když v jinak tiché místnosti někdo mlaská, ruší to. Když někdo mlaská a srká tak, že to ruší i přes hudbu běžné intenzity, budí to nejhorší lidské vlastnosti. Korejci to dělají schválně. Je to projev slušnosti. U nich. Projev slušnosti u nás je nevraždit lidi. Jsme tedy slušní vzájemně a teoreticky není nikde problém.

Ze světa XV.

2009-10-24T12:53:00.001+02:00

Klokaní deník XVI.

2009-10-24T02:00:00.002+02:00

Když na Shelley Beach skončí grilování a padne tma, začnou operovat possumové (vačice). Je to taková kombinace koaly, králíka a myši. Hledají, co lidé zapomněli sníst, strkají hlavy do pytlíků od brambůrků.
Nechají vás přiblížit. Na seznámení jsem tomu dal očichat ukazovák a ono mě to do něj zkusmo kouslo. Odběhlo to s výrazem "Čechy nevečeřim".
Jiné zvíře bylo o něco sdílnější a nechalo se pohladit, na omak neuvěříte, že to není plyšové.
Potkal jsem děsně velkou ještěrku, prst jsem jí očichat nedal a ani jsem ji nezkoušel hladit.

Jediná Češka u mě ve třídě je mi nesympatická. Potkal jsem ji včera cestou do školy. Byli bychom cestu trapně promlčeli, kdyby předchozího večera neměla v pokoji pavouka. (Takže jsem trapně mlčel jen já.) Kdykoli říkala slova jako obrovský, chlupatý a hnusný, nervózně se otřásala a pálila jednu cigaretu od druhé. Nemá cit pro rozvité věty, takže jsem se dozvěděl akorát, že pavouk byl "ta-ko-vej-dle" (asi jako pivní tácek). Holky toho nadělají, však je znáte.

Ze světa XIV.

2009-10-24T01:58:00.001+02:00

Klokaní deník XV.

2009-10-24T01:37:00.002+02:00

Shelley Beach je malá a kouzelná. Obklopená z obou stran útesy a utopená v zeleni.
Útesy jsou porostlé bušovitou vegetací, ve které vedou krátké turistické cesty. Občas se otevře výhled na hromady balvanů, do kterých rozpínavý oceán neustále šťouchá.
Bosé podvečerní procházky po vyhřáté skále nad oceánem si dovoluji doporučit.
Na Schelley Beach se chodí šnorchlovat (do vody), grilovat (pod stromy), pít (kdekoli).
Jako všude, kde je kousek zeleně a trocha vody, i tady se Australani žení a Australanky vdávají. Vypadá to pěkně, ale ženit se kvůli tomu nebudu.
Na grilování jsou tu volně přístupné nerezové krychle na bázi ehm... nerezu a krychle... prostě zmáčknete tlačítko a povrch vám ogriluje cokoli, co tam položíte.
Lidé ze všech koutů světa tam skutečně pokládají cokoliv, přičemž čehokoliv udělají zpravidla moc, takže za jeden večer ochutnáte 5 až 7 různých cokoliv.
Přízeň lidí se získává vínem nebo pivem, ale to platí asi všude na světě.
Pokus o infiltraci mezi místní skončil neúspěchem, ze svatebního večírku mě uctivě vyprovodili.
Vodu považuje většina národů za studenou. Mě byla akorát.

Ze světa XIII.

2009-10-24T01:35:00.002+02:00

Klokaní deník XIV.

2009-10-22T10:52:00.003+02:00

Když už víte, že nebudete večer sedět na kufrech v parku, všechno se zdá o něco obyčejnější. Takže dnes něco z obyčejného života.
Poobědval jsem na pláži calamari box = hranolky a kroužky ze sépie, či z čeho.
Byl jsem dnes nějak zpitomělý... viz rozhovor s obsluhou fastfoodu: "Salt?" "Cože?" "Salt?" "He?" (žena mne prsty, jako když něco solí) "Jo sůl... yes" (proč se mě ptá na takovou pitomost?) "Fenkjů".
Byl jsem nakupovat v Coles (místní Albert) a utratil 60 dolarů téměř za nic. Uvařil jsem si oběd a rozdělil ho do plastových krabiček do lednice. Budu si ho brát do školy, abych si zbytečně nekupoval jídlo ve fastfooodu.
Ve škole mi jedna slečna řekla, že má ráda moje ksichty, k neuvěření, žádný jsem nedělal... pak z ní vylezlo, že je učitelka herectví v Jižní Korei.
Koupil jsem si svou první vážně míněnou anglicky psanou knihu (takovou, kterou si už dlouho chci přečíst v češtině). Uhodněte jakou - je to klasika.
První střetnutí se šváby skončilo jedna nula pro mě.
Cizina je plná zajímavých cizinců. Jsme cizinci vzájemně a taky všicni v cizině (oproti domácím) násobí se to, nebo odečítá?
Třeba ve třídě: Francouz má úžasně suchý humor, Brazilka je nevýrazná kuňka, Chilan je konzervativní puritán, Švýcar nemluvný frajer, Korejky se rády smějí a Japonec je naprostý nadšenec. Každý den je tu pro předsudky smrtelné nebezpečí.

Příště si dám krevetový salát, bude to taková malá náplast za přesolený calamari box.

Ze sveta XII.

2009-10-21T06:21:00.000+02:00

Klokani denik XIII.

2009-10-21T06:00:00.002+02:00

Znate hru activity? Umite to? To se hodi. Hrajeme to tady porad. Ve snaze si vzajemne porozumet vymyslime okliky, malujeme, pantomimime, poskakujem a pitvorime se.
Na plazi je rada beach volejbalovych kurtu. Zadarmo. Koupim mic a budu guru.
Na hlavni tride u plaze [zvane Corso] jsou informacni tabule, ze kterych mimo jine tece pitna voda. Idealni je, mate-li s sebou lahev. Ze zeme zas crci cela rada vodotrysku. Jeste jsem nikoho nevidel cistit si na Corsu zuby - moc se tesim, ze me Zdenda prijede navstivit.
Kolem 7 hodiny ranni je mesto poklidne a prazdne. Nekteri behaji - od semaforu k semaforu, coz musi byt otrava [bloky jsou totiz vicemene ctverecky].
Nahledli jsme do elektra a u vychodu nas zbezne prosacovali, zklamani.
Take away coffee tu frci. Lidi se s tim nestydi vonet kdekoli.
Manly wharf [molo kam prijizdeji trajekty] je pekne misto s restauracemi, fastfoody, zmrzlinou a plynoucimi lidmi. Okolo jsou drevena mola na kulech, jako stvorena pro konzumaci zmrzlin, fastfoodu, junkfoodu a take away jidel.
Na wharfu rano voni cokoladou, pecivem, kavou a prisliby pekneho dne.
Australane jsou termodivni. V zime netopi a v 17 C chodi bosi a v plavkach. Pri 30 C pak neumiraji vedrem, prestoze se teplota zmeni ze dne na den.

Ze sveta XI.

2009-10-21T05:42:00.003+02:00

Klokani denik XII.

2009-10-21T03:11:00.002+02:00

Kdyz je v Sydney pekne, tak je v Sydney nadherne.
Vlny jsou fantasticke a nejsou vsecky stejne. Po rade obycejnych metrovych vln prijde jedna, ktera vas prizabije a hned po ni druha, ze ktere upijete.
Uz nevim, co je ryma. Po te, co se v mem nose [za dost dramatickych okolnosti] necekane potkala se slanou vodou, proste neunesla konkurenci a odesla.
Slunce je ostre, citite se prosviceni az do kosti.
Nerad nosim slunecni bryle, ale nelze jinak [zkouseli jste nekdy fotit sovu s bleskem?].
Mezi mrakodrapy je chladek, slunce se mezi ne prolame jen rano a vecer.
Ovlivnen predchozimi stiznostmi jsem si dal mangovou a bloodorangeovou. A uprimne receno, mangova byla lepsi nez v San Gimignanu [kde o italske zmrzline leccos vedi].
Mam nove bydleni, hura. Dnes se stehuju. Koukam do palem a na plaz to mam 300 metru, achjo [a do skoly asi 250].
Clovek je denne pln uvedomeni, co ma, co mel doma, co nutne potrebuje a ceho si ma vazit. A tak i v horsich casech jsou tu dny plne laskavych malych detailu, za ktere muzete byt vdecni, pokud chcete.
Jakykoli vetsi uspech je tu obrovskym uspechem. Dokonce i Cesi zapominaji zavidet ostatnim.

Flickr

2009-10-20T02:29:00.000+02:00

Doplnil jsem dalsi fotky ze sveho prebyvani zde, ale vycerpal jsem limit, takze dalsi fotky budou az za 14 dnu.
http://www.flickr.com/photos/43261007@N08/

Ze sveta X.

2009-10-19T03:07:00.001+02:00

Klokani denik XI.

2009-10-19T03:03:00.000+02:00

Jsou chvíle, kdy má člověk chuť skočit do vody, doplavat do Hamburku a zbytek dojet vlakem. Malé problémy mizí, ale ty velké se tu zdají ještě větší. Australané jsou ale „easygoing“. Myslím, že je to tím, že mají oceán. Chlácholivý, mocný a nezlomný.
Utápět problémy v pivu znamená zůstat v depresi, střízlivý a bez peněz. Po obsáhlé konzultaci s obsluhou jsem si vybral jedno z deseti nabízených piv (třetinka za 7 babek) bylo husté, sladké, ale i hořké. Chutný dunihlav.

Každé placení v dolarech je pro vaše konto takový malý funus. Na ceny nadávají Australané, Němci, Britové i Švýcaři. Češi nadávají taky, ale míň než doma. O nadávání asiatů mi není mnoho známo, snadže jejich uctivé jazyky neznají dostatečně přiléhavé pojmy.
Bydlet v mrakodrapu je docela běžné a není to dražší než jiné bydlení. Samozřejmostí je ostraha objektu, posilovna, bazén, prádelna atd. Bazény jsou zpravidla umístěny v horní polovině budovy nebo rovnou na střeše. Smysl je patrně protipožární nebo protizemětřesný. Voda v bazénech je slaná, neptejte se mě, jak ji tam dostali.

Ze sveta IX.

2009-10-19T03:00:00.002+02:00

Klokani denik X.

2009-10-19T02:54:00.001+02:00

Móda krátkých triček a kalhot spuštěných na půl zadku je vysoce populární u cizinců všeho druhu. Móda mladých asiatů je zcela závislá na teniskách Converse a počtu vrstev, které na sebe dokážou navršit, nejlépe tak, aby jedna každá odněkud čouhala. Oblečení businessmanů v centru dělá z pražských právníků cosi jako ruský zájezd.

Večery se dají trávit u velmi praktických čtyřlitrovek vína. Pro Němce jste sousedé, pro Angličany dobří kumpáni a pro Italy docela ožralové. Australanům je to jedno a přijdou si prostě pokecat a naučit vás něco ze své verze angličtiny.
Na tradiční otázku (zpravidla bývá řazena jako šestá) „co studuješ?“ odpovídám popravdě, že angličtinu. Následuje zpravidla upřímný údiv (proč jako?), což mi lichotívá.

Ze sveta VIII.

2009-10-19T02:53:00.001+02:00

Klokani denik IX.

2009-10-19T02:51:00.000+02:00

Nikdy jsem neviděl nikoho z údržby zeleně, ale představuju si ho jako bosého člověka, který chodí s manikurními nůžtičkami a sem tam zasáhne. Parky jsou ve své úpravnosti tak samozřejmé, že vás to posadí na lavičku. Obzvláště přátelské jsou cedulky s nápisem „prosím pojďte na trávník“. Od momentu, kdy jsem překonal pocit, že jsou to minová pole, si to opravdu užívám. Lidé na trávníku sportují, učí se, válejí se (někdy ve dvou), vdávají se a žení.

První černoch, se kterým jsem v Austrálii mluvil, je z Memfisu a jazz má prostě v krvi. Loď se houpala a on mluvil o Memfisu a kriminalitě, jedl citrón a smál se bílými zuby.
Cestu zpět jsem prožvanil s Australany, o nichž jsem si myslel, že plují do opery. Pluli na svatbu. Projevili přání vidět Českou Republiku a ptali se, zda je u nás bezpečno.

Ze sveta VII.

2009-10-19T02:49:00.002+02:00